Hudební historiografie

Poznání vlastní minulosti a pečlivá reflexe jejího odkazu člověku otevírá nový rozměr jeho vlastního bytí a života. Identifikace s lidmi kolem, s nimiž nás váže společná kultura a historie, i s generacemi, které nás v tomto předešly, umožňuje chápat svůj život i svoji práci jako součást vyššího, smysluplného snažení. V našem kraji byla tato kontinuita přerušena, staré tradice byly ztraceny a jejich hledání a obnova, boj proti této vykořeněnosti, si již nevystačí s pouze přirozenými východisky. Zde je již nutné otevřít archivy, vzít do rukou zapadlé, dnes již cizojazyčné knihy, střípek po střípku skládat mozaiku něčeho, co už dávno nežije. Totiž paměť kraje byla násilně přerušena a jen soustavná badatelská práce nám umožní pohled na to, co zde lidé kdysi považovali za důležité, a obnovu toho, co by mohlo obohacovat i nás.

Jednou z významných oblastí zájmu Trautzlovy umělecké společnosti je cisterciácký klášter v Oseku. V minulosti byl centrem vzdělanosti, umění i společenského života a zdejší mniši po sobě zanechali hodnotný odkaz, ať ve formě hmotných, literárních nebo hudebních památek. Z velké části bylo toto dědictví po té, co byl klášter po válce zrušen, zcela zapomenuto. A proto ani není divu, že ještě nedávno v Oseku i jeho okolí téměř nikdo neznal Jakoba Trautzla, který celý svůj život zasvětil kulturnímu povznesení klášterního panství, usilovně padesát let pracoval jako skladatel i interpret na klášterním kůru, psal mše, opery, oratoria ad. Jeho nadšení prosakovalo i mezi obyčejné lidi a hudební život v Oseku se tak svou úrovní i bohatstvím vyrovnával mnohým kulturním centrům tehdejší Evropy. Je znepokojivé, že se na to v Oseku zapomnělo, a je třeba napnout síly k tomu, aby opět bylo možno čerpat tento dočasně ztracený potenciál. 

Hudební život v Teplicích se rozvíjel do značné míry pod vlivem společenského ruchu lázní. Nejedná se jen o divadlo a aktivity lázeňského orchestru, ale stimulována byla i hudba na kůru, v salonech a zahradách. Návštěvy významných hudebnických osobností, skladatelů a interpretů světového renomé, ale i neustálá přítomnost skvělých domácích hudebníků, mezi nimiž nepochybně zujímá přední místo starosta Matyáš Wolfram, opět způsobila nevídaný rozvoj uměleckého života i jeho tradice. Na ni dnes důstojně navazuje teplická filharmonie, nicméně je to navazování pouze jednostranné a další část tradice zůstává bohužel opomenuta. Pro většinu zúčastněných je i toto navazování pouze „konzumentské“ a cesta k vlastní aktivitě je poněkud zavátá životními stereotypy dnešní doby. Přestože potenciál hudebního života v Teplicích je i dnes relativně veliký (konzervatoř, ZUŠ, mnohé sbory a spolky), podstatná část jeho historické tradice je buď neznámá, anebo laxně opomíjená. Ale i tyto rezervy lze soustavnou prací vyplňovat a stimulovat hudební život ve městě poněkud „autentičtějším“ směrem.

O podobných aktivitách lze uvažovat téměř všude tam, kde se dochoval kůrový archiv, pečlivě vedená místní kronika nebo jiný vhodný pramen. Téměř všechna městečka i vesnice v okolí mají svoje osobnosti: v Oseku působili další skladatelé jako třeba Joachim Cron, z Hrobu pocházel pozdější opat Benedikt Venusi, v Krupce působil regenschori Josef Kloboučník, v Duchcově se narodil významný klavírní pedagog a skladatel František Parč atd. Lze se ptát, proč o nich skoro nic nevíme, proč jejich hudba není součástí našeho, současného kulturního života, proč nepečujeme o to, co vzešlo z našeho kraje, co vznikalo u nás, pro nás a pro naši potěchu?